Quilombové přepadali plantáže a vesnice, chytali ženy a kradli potraviny. Koloniální páni proti nim často pořádali výpravy. Capoeira se tedy zrodila jako forma neozbrojeného zápasu právě z tohoto konfliktu mezi pánem a otrokem. Za nejznámější mezi quilombos je považováno sídlo Palmares, kde se podařilo uvést do praxe jisté moderní sociální a zemědělské ideje. To kolonistům přirozeně působilo velké nepříjemnosti, vleknoucí se téměř celé století. Vyústěním všeho, se v roce 1707 stal totální zákaz capoeiry. Podobně, jako v případě jiných zakázaných bojových umění, se capoeira praktikovala i nadále, ovšem pod rouškou tance, elegantních pohybů a akrobacie. Jiná verze zase další vývoj capoeiry interpretuje jako způsob vzájemného vyrovnávání účtů mezi otroky pod maskou tance, aby tak souboj utajili před pánem, který zakázal otrokům mezi sebou bojovat. Někdy je uváděna ještě jedna verze, podle níž se capoeira ke své taneční podobě dopracovala ve snaze poukázat na fyzickou zručnost analogicky se vznikem breakdancingu v Bronxu, na pozadí válek mezi gangy. Většina capoeristů však této teorii nepřipisuje velkou věrohodnost. Domněnky zůstanou domněnkami, skutečnost však zůstává nezvratná.

V roce 1808 brazilská vládnoucí třída, tu a tam zesměšňována anglickými či francouzskými projevy nadřazenosti, vykročila po cestě vyhubení jakýchkoliv známek orientalismu ze své společnosti a zrušila nejen bojový projev capoeiry, ale i její taneční formu.

Represivní opatření byla neuvěřitelně brutální. Provinilé osoby neměly nejmenší šanci na útěk před pronásledovateli, ať ve dne či v noci. Královská policejní garda pravidelně vykonávala razie na tuláky a povaleče, a když je přistihla při tanci, surově je zbila a násilím naverbovala do armády. Okolo roku 1825 situace dospěla do stádia, kdy bylo za zločin považováno i bezdůvodné postávání na rohu ulice, pískání či vyluzování jakéhokoli jiného zvuku, zejména šlo-li o barevné obyvatele. V této atmosféře dosud neozbrojený capoeirista bere do ruky břitvu a začíná se jí bránit před policií. Tam, kde předtím zanechával své protivníky v bezvědomí, ale neporaněné, se najednou začínají objevovat jejich mrtvoly s proříznutými hrdly, případně vyřezanými vnitřnostmi. Dodnes je břitva považována za zbraň nejúžeji spjatou s capoeirou. Takové je tedy objasnění souvislostí umění capoeiry se zloději kuřat, kriminálníky a jinými asociály, umění pošpiněné, tudíž nevhodné pro decentní, civilizované a zákona respektujcí lidské bytosti.

Okolo roku 1930 založil Mestre Bimba (styl Capoeira Regional) první oficiální školu capoeiry a udělal tak první krok k všeobecnému zpopularizování tohoto bojového umění. Mestre Pastinha (styl Capoeira Angola) nasledoval tento příklad a capoeira začala prosakovat do škol a mezi bohatší vrstvy společnosti.

Přes pohnutou historii však v roce 1972 Brazílie konečně povýšila capoeiru na národní bojové umění . Po mnoha desetiletích se tak capoeira v Brazílii opět těší mimořádné popularitě, přičemž je druhým nejoblíbenějším sportem hned za neodmyslitelným fotbalem.

V současnosti capoeira doznala řadu změn oproti původnímu stylu a pohybům, začala využívat i zkušenosti a prvky z jiných bojových umění, což zní vytvořilo unikátní a i pro přihlížející zajímavý způsob boje.

Capoeira jako taková v sobě představuje kombinaci tance, akrobacie a hudby v netradičním pojetí boje s osobitým kouzlem a sobě vlastní filozofií.

STÁTY FEDERACE

VLAJKA BRAZÍLIE